Když zavolá Česká Televize…

Ve středu 16. března jsem byl hostem pořadu
Dobré ráno na ČT2.

Pokud máte chuť se na to podívat, tady je odkaz. Se mnou jsou segmenty na téma řeči těla, je jich celkem 5.

Tento článek bude částečně o mé zkušenosti, ale především bude o tom, jak si s takovou příležitostí poradit, až někdy potká vás. Jak se nachystat, co si zjistit, jak se z toho ostravsky řečeno „neposrat“.

Hned na začátek řeknu na rovinu, že když mi šest dní předem zavolali a účast v pořadu mi nabídli, měl jsem z toho nervy jako blázen. Aby bylo jasno, nabídku jsem okamžitě přijal.  Když se živíte sami za sebe, tak se takové příležitosti prostě neodmítají. Ale sotva co jsem s dramaturgem pořadu dotelefonoval, rozklepal jsem se jako ratlík. ŽIVÉ VYSÍLÁNÍ! Cokoliv plácnu nebo mi ujede je prostě okamžitě v éteru. A díky internetovým archivům si to budou moci dohledat ještě moji vnuci… Sakra.

Nicméně na strach je vždycky času dost a jak vždy říkám svým klientům:
„Můžete být nervózní, jen to na vás nesmí být vidět.“

Co s tím, když vám nabídnou vystoupit na kameru?

Nemusí to být hned Česká televize, nemusí to být vůbec žádná televize. Dnes existuje celá řada internetových médií a formátů, které pro vás mohou být zajímavé a relevantní. Online kurzy, webcasty, youtube kanály, webináře… co si jen vzpomenete. A nemusí to být jen vnější nabídka, třeba sami přemýšlíte o tom, že by bylo dobré své služby či nabídku prezentovat i formou videa. Koneckonců doba je taková a zákazníci na to reagují velmi pozitivně. Jak k tomu tedy nejlépe přistoupit?

Krok č. 1 – zjistěte si maximum informací

To obvykle v první řadě znamená podívat se, kam vás to vlastně zvou. V mém případě to nebylo jinak. Jelikož už více než 10 let nemám televizi, pořad Dobré ráno jsem nikdy neviděl. Požádal jsem dramaturga pořadu, který se mnou vystoupení domlouval, aby mi poslal odkaz na některé jeho vydání, které jim přišlo jako mimořádně povedené. Chtěl jsem vědět, jak si oni představují mé ideální vystoupení. Pak jsem se poptal mezi svými nejbližšími přáteli, zda to někdo sleduje, a když jsem takovou osobu našel, zeptal jsem se jí, který host se jí v poslední době líbil nejvíce. Pak jsem si to vystoupení našel v archivu a podíval se.  Tím jsem si pokryl aspekt „co se líbí divákům“.

Další věci, na které jsem se ptal:

• Zda si mám něco specificky obléct nebo neoblékat. Neměli žádné požadavky, ani nezmínili, že na kameru nikdy nesmíte brát nic s proužky, protože se to pak na obrazovce míhá. Předpokládali správně, že já to vím, ale sem to raději píšu. To samé platí pro vzor typu pepito.
• Jak je ve studiu teplo nebo zima. Některá především filmová studia jsou ve velkých halách, kde hodně fouká a je třeba se obléct. Jinde zase může být moc teplo a můžete se potit. V Dobrém ránu se vaří i peče, takže je tam docela teplo, já si pro jistotu pod košili vzal i bílé tričko, aby náhodou nebylo vidět, kdybych se potil. Nakonec jsem se na místě rozhodl nechat na sobě i sako, a tak to nebylo potřeba.
• Jak dlouhé natáčení bude (s přípravou 3 hodiny) a zda je v průběhu k dispozici i něco k jídlu (není). Proto jsem si dopředu v hotelu domluvil, že mi i v pět ráno udělali pořádnou snídani. (Pořad natáčí studio Ostrava, proto jsem jel večer před a spal na hotelu.)

Když jsme u toho, tak ještě jedna věc, na kterou já se u České televize neptal, ale u nějaké internetové bych to udělal: Make-up. Chlapi, dejte si říct. Pokud na vás svítí studiová světla, bude se vám rosit čelo a budete se blbě lesknout. Musí se to udělat. Klíčové je vědět, zda se o to někdo postará, protože ani já, ač profesionál, svůj make-up nemám. Zejména u holek se obvykle předpokládá, že se o to postarají samy a je dobré to dopředu vědět.

Krok č. 2 – připravte se, na co se připravit jde

Ještě než jsem pozvání vůbec přijal, sladil jsem si s dramaturgem pořadu představu o tom, o čem vlastně budeme mluvit. Rámcové téma bylo jasné (Řeč těla), ale to se dá uchopit různě. Já chtěl mít dopředu jasno, že jsme na stejné lodi v tom, že můj příspěvek má být praktický a divákům pomoci v životních situacích. Nechtěl jsem ho dělat senzacechtivý, o nějaké manipulaci apod. Také jsme se dohodli na počtu a délce segmentů, načež mi za 2 dny poslali návrh otázek, které by se mohly použít. Já jim je následně mírně připomínkoval, aby to bylo zajímavější.

Ty otázky byly samozřejmě jen orientační, nicméně byly jediným, co jsem k obsahu svého vystoupení měl. Moje příprava tedy spočívala v tom, že jsem si den předem na tyto otázky nahlas odpovídal. To „nahlas“ je velmi důležité, protože u toho zjistíte, že si něčím nejste jistí, váháte nebo prostě nevíte. Můžete to dělat i před někým jiným a nechat jej, ať vás upozorní, kde zníte nejasně či nepřesvědčivě. Anebo se můžete natočit na video. Pokud nemáte s mluvením na kameru ještě žádnou zkušenost, rozhodně to doporučuji. Tím si zároveň ověříte, co s vámi ta kamera bude dělat. Poprvé to bývá intenzivní.

Mně stačilo si to jen říkat nahlas a tužkou si dělat poznámky. Zjistil jsem, že u dvou otázek si chci ještě ověřit přesné zdroje údajů, které říkám, kdyby se mě na ně náhodou zeptali. U jiných dvou otázek jsem si potřeboval odpověď více promyslet… Pořádně si něco promyslet pro mě znamená zapsat si to. Já jsem vizuální typ a složité věci nejlépe chápu, když je mám černé na bílém. Proto jsem si odpověď na dvě nejzáludnější otázky rozepsal, ale pak jsem ten papír schoval a znovu na ně odpovídal nahlas a z hlavy. To je ohromně důležité – před kamerou ten papír mít nebudete, tak na něj nesmíte spoléhat.

Ještě dvě další věci jsem si dopředu připravil: Vzal jsem s sebou další sadu oblečení, kdyby náhodou, a zeptal jsem se na recepci hotelu, zda se tam dá i v noci půjčit žehlička, kdyby se mi oblek za ty čtyři hodiny ve vlaku pomačkal. Naštěstí nic z toho nebylo potřeba a na místě se dokonce ukázalo, že ČT má i v pět ráno v pohotovosti kostymérku, která v případě potřeby na místě cokoliv přežehlí. To potkalo jednoho z hostů, co byli se mnou. Ne, nebudu ho jmenovat :-)

Krok č. 3 – uvědomte si, že rozhodně nejde o život

I když uděláte dobrou přípravu, nervy samozřejmě budou pracovat. Zejména u živého vysílání v celostátní televizi, to nejde úplně odbourat. Obrovsky pomáhá uvědomit si, co je ta nejhorší věc, co se může stát? Zjistíte totiž, že vlastně téměř nic. I když byste se přeřekli, i když byste se spletli nebo plácli blbost, všichni jsme lidé a chybovat je lidské. A navíc lidé ohromně rychle zapomínají a co je velké téma v jednom dni, si už sotva někdo pamatuje za týden.

Důležité je mít na paměti, že každé vystoupení v médiích je pro vás pozitivní propagací už tím, že vás tam pozvali. I kdybyste řekli cokoliv a třeba s tím ani sami nebyli spokojeni, budou lidé, kterým se do noty trefíte. A budou lidé, kteří to nikdy neuvidí, ale samotný fakt, že jste v televizi či na internetu byli, budou považovat za známku autority. To má smysl samo o sobě. A v neposlední řadě má smysl ta samotná zkušenost. Pro mě osobně je cennější, že jsem si prošel tím procesem, než ten potencionálně propagační faktor, který se stejně přeceňuje. Díky té zkušenosti totiž mohu lépe pomoci svým klientům, které do médií také zvou a oni neví jak na to.

Pokud vás čeká rozhovor na záznam, nebo dokonce natáčení videí ve vlastní režii, tak se už vůbec není třeba bát. Pokud něco plácnete, oni to vystřihnou. Je nesmysl se bát, že by někdo chtěl do jakéhokoliv vysílání pustit něco, co se vám říct nepovedlo. Každý se snaží mít ve svém médiu jen to nejlepší a jediné reálné riziko je, že vás vystřihnou úplně a tím pádem tam nebudete. A když je největším rizikem, že se to pak nepoužije, tak rozhodně stojí za to do toho jít. Jak jsem psal už výše, minimálně pro tu zkušenost.

Krok č. 4 – před natáčením se uveďte do maximální možné pohody

I na kameře platí, že naše řeč těla o tom, co říkáme, prozradí minimálně tolik, co slova samotná. Nešťastné je, že nervozita se v řeči těla projevuje stejně jako nedůvěra ve vlastní slova. Únava působí jako pasivita a negativnost, přílišný chlad zase může působit jako strach. A tohle všechno může dokonale rozbít dobrý dojem z člověka na videozáznamu. Proto je nutné udělat všechno co jde, abyste se při natáčení cítili dobře, zejména pokud je to hodně brzy ráno.

Já musel být o půl šesté ráno ve studiu, 400 kilometrů daleko od svého domova. Původně jsem měl večer před ještě večerní program, ale přesunul jsem jej, abych se dostal do Ostravy dříve a mohl jít spát už v 10 hodin (obvykle chodím až po půlnoci). Nachystal jsem si pro jistotu dva budíky, a to o půl hodiny dříve, než by bylo nezbytně nutné, abych věděl, že jsem raději méně vyspaný, ale bez stresu, než v ranním shonu a nepohodě. Ještě na hotelu jsem si dopřál krátkou meditaci a pak pořádnou teplou snídani.

Taky jsem ráno nepil ani jedno kafe, protože vím, že se mi po kávě chce častěji na záchod a rozhodně jsem nechtěl riskovat, že mě to potká v nevhodnou chvíli ve studiu. V rámci prvního kroku jsem si totiž všiml, že ačkoliv rozhovory s hosty jsou krátké, často je tam nechají poměrně dlouho sedět v záběru. A taky jsem věděl, že můj adrenalin bude dost vysoký na to, abych žádný kofein nepotřeboval :-)

Po příjezdu na místo jsem si pořádně prohlédl studio, zjistil jsem, kde budou kamery, co mě budou zabírat, a kde se můžu či nemůžu pohybovat. Seznámil jsem se s režisérkou, dramaturgem a taky s moderátory, pokecal si s dalšími hosty. Taky mě poslali na makeup a dostal jsem do ruky lísteček s přesnými časy, kdy půjdu na plac. Snažil jsem se vůbec nemyslet na to, co tam budu říkat.

Krok č. 5 – berte to jako zkušenost a užijte si to

To je to nejdůležitější. Když jsem šel na plac, věděl jsem, že všechno co jsem mohl ovlivnit, jsem už ovlivnil a teď nemá smysl se tím dále zabývat. Jakmile zazní „akce“, nepatří do hlavy žádné starosti. A rozhodně tam nepatří žádné „co by kdyby…“.  Teď už jsem naplno přítomen v tom okamžiku, odpovídám na to, co se mě ptají, všímám si, co se kolem mě děje a prožívám to. Uteče to strašně rychle, věřte mi.

Je fascinující na vlastní oči vidět, jak takový přímý přenos vzniká a probíhá. Je to neskutečný frmol a mumraj. To, co vidíte na obrazovce, je sotva třetina toho, co se ve studiu doopravdy děje. V každý jeden okamžik se na tvorbě toho pořadu podílí dalších dvacet lidí, které nikdy neuvidíte. Je to mazec.

Taky je to dobře promazaný stroj a je to pecka vidět, jak všichni přesně vědí, co mají kdy dělat, jak to režie precizně řídí a jak jsou schopni operativně reagovat na nové situace, aby byl pořad zajímavější. Já měl dle původního plánu mít jen jeden společný vstup s Martou Jandovou, kde mě moderátoři vyzvali k tomu, abych okomentoval její řeč těla. Pak se ovšem režii tak zalíbilo, jak jsme si spolu nahrávali, že nás nechali spolu i na další dva zbylé vstupy. Je to zajímavá ženská a pokecat si s ní i mimo záběry kamer byl fajn zážitek.

Celé vysílání i to, co tomu předcházelo, jsem si užil. Byla to pro mě velká výzva, profesně i lidsky, a z reakcí lidí v mém okolí usuzuji, že to dopadlo dobře. Nejvíce mě pobavily smsky od lidí, kteří o tom dopředu nevěděli, ale znají mě a mé objevení se v televizi u jejich vlastní snídaně je hodně překvapilo. A taky jsem dostal spoustu pozitivních komentářů emailem, telefonicky či na Facebooku, vlastně jsem po zbytek toho dne nedělal nic jiného :)

Rozhodně nelituji toho, že jsem tu nabídku přijal, a až to někdy potká vás, neváhejte.
Doufám, že vám i tento článek pomůže se na to dobře nachystat a mít z toho příjemný zážitek. A pokud by článek nestačil, čtěte poslední odstavec.

 

Máte z toho strach? Nechte si s tím odborně pomoci

Svým klientům pomáhám s individuální přípravou na důležitá vystoupení a prezentace, ty před kamerou nevyjímaje. Pomůžu vám vybrat správný obsah, nacvičit ho, vyladit způsob jeho prezentace a pokud budete chtít, můžeme to spolu i natočit.

Tohle už znám a rád budu vašim průvodcem. Pojďte do toho se mnou.