Jsme sice jako společnost zvyklí nadávat na poměry, politiky i šéfy, ale jeden druhému do očí obvykle neřekneme nic.
A když někdo řekne něco na nás, bereme to hned jako velkou kritiku a buď se urazíme, nebo máme pocit, že nás dotyčný nemá rád.
Jenže co když děláme něco blbě, ovšem nevidíme to a dotyčný nám chce upřímně pomoci?
Anebo jsme to my kdo chce někomu poradit, ale než riskovat že se urazí, raději neřekneme nic.
Kvůli tomu se totiž jako jednotlivci i jako společnost moc neposouváme.
Já osobně i kritiku přijímám se vděkem, protože věřím tomu že “Pochvala potěší, ale kritika pomůže”.
Nicméně není nutné hned kritizovat, stačí se naučit dávat zpětnou vazbu.
Kritika je “Děláš to blbě, vykašli se na to.”
Zpětná vazba je “Myslím, že kdybys to udělal tak a tak, bylo by to lepší.”
Zatímco kritika v sobě nepřináší nic pozitivního, žádnou radu nebo pomoc, zpětná vazba nám nabízí alternativu jak dělat věc lépe a navíc není svým podáním rozkazovací, nýbrž nám dává možnost sami se rozhodnout, zda změnu zkusíme.
To dělá obrovský rozdíl v tom, jak to na nás pak působí. Zamyslete se nad tím.
Pokaždé když vás napadne nějaká kritická věc, máte možnost ji formulovat jako zpětnou vazbu, a ve skutečnosti tomu člověku pomoci.
Použijte tzv. sendvičovou metodu:
Když to říkáte, vyhněte se slovu ALE mezi první a druhou větou. Tím byste totiž tu první větu hned znevážili.
Když dáte zpětnou vazbu tímto způsobem, nikdy se nikdo neurazí a ve většině případů vás ještě ocení, že se jim snažíte pomoci.
Zkuste to.
P.S. Máte ve svém okolí někoho, kdo hodně kritizuje? Pošlete mu tento článek.