„Nevím co s rukama“ je nejčastější odpověď klientů, kterých se na zcela první schůzce ptám, co je vlastně trápí.
Vše co můžeme s rukama dělat, se dá rozdělit do dvou kategorií gest:
otevřených a uzavřených.
Pro dobrý dojem z řečníka je důležité, ale dotyčný měl gesta otevřená. Jakmile je totiž řečník jakýmkoliv způsobem uzavřený, začne se mu zavírat i publikum. Působí to defenzivně a tudíž nepřístupně. V některých gestech i agresivně, namyšleně, bojácně a tak dále.
Být uzavřený při projevu je prostě špatně.
Udržovat své ruce jen otevřené však samo o sobě nestačí. Pro přirozený dojem z projevu je nutná i gestikulace rukou, tedy naše ruce nemají být stále jen staticky na jedno místě. Pokud jsou, začne být pro posluchače nuda se na nás dívat a jejich pohled i pozornost záhy odláká něco jiného. A když není pozornost, není ani pochopení, není zapamatování, není výsledek komunikace.
Pro většinu lidí je přirozené, že mají pro své ruce naučenou nějakou „parkovací polohu“, ve které mají své dlaně či celé ruce po celou dobu svého mluvení. Nejčastější polohou jsou dlaně spojené v sobě, před tělem, zhruba ve výšce pupku. Tomu se říká obranná poloha, protože si svými dlaněmi podvědomě chráníme své břicho. Na posluchače to však působí tak, že si nejsme jisti tím, co říkáme a bojíme se jejich reakce. Tento dojem vzniká, i když si ve skutečnosti svým sdělením zcela jisti jsme.
Řešením je změna „parkovací polohy“ rukou na otevřenou polohu s dlaněmi otevřenými po stranách těla, ale nikoliv spuštěnými dolů, ale drženými zhruba pod úhlem 45 stupňů. Tato poloha je velmi nepohodlná a je vymyšlená záměrně tak, že vaše ruce v této poloze dlouho nevydrží a začnou samovolně gestikulovat. Tím se váš projev stane okamžitě vizuálně zajímavějším a především bude vypadat emotivnější a přirozenější.
Klíčovým v tomto cvičení je nedržet tuto výchozí polohu hlavou a nesnažit se ty ruce řídit.
Uveďte své ruce do té polohy a pak na ně zapomeňte.
Soustřeďte se plně na to, co chcete říkat a začněte toto cvičit s nějakými tématy, u kterých máte nějaké emoce. Oblíbené jídlo, zážitky z dovolené, děti… Někdy se stává, že při prvním projevu gest rukou se řečník skoro až vyděsí. Je překvapen, co to ty jeho ruce vlastně dělají, ale nezvyklost tohoto pocitu rychle pomine.
Nemyslet na to a nechat ty ruce být je klíčem k úspěchu.
Jediné co si hlídáme, je aby se ty naše ruce nevrátily do původní zavřené polohy. Pokud se tak stane, na chvíli přestaneme mluvit, uvedeme je znovu do otevřené výchozí polohy a pokračujeme v řeči.
Toto cvičení je třeba provádět opakovaně, dokud si na vlastní pohyb rukou a schopnost na ně nemyslet nezvykneme. Jak dlouho to trvá je velmi individuální. Dle mé zkušenosti se přibližně polovina lidí k tomuto stavu dokáže dostat již na kurzu, druhá půlka až při dalším cvičení.