Nikoho nepřekvapí, že hlas je druhým nejdůležitějším aspektem veřejného projevu,
ale v praxi jsou důležité úplně jiné aspekty řeči, než si lidé myslí.

Spousta klientů má pocit, že jejich hlas prostě není hezký, nemá správnou barvu, tón či cokoliv takového, a proto nejsou v řeči úspěšní. Pro všechny posluchače je však mnohem důležitější jak svůj hlas používáte, než jaký ten hlas je.

I krásný a znělý hlas vám bude k ničemu, když jej nebudete umět dobře použít, a v důsledku toho vám nebude dobře rozumět.

Třemi klíčovými dovednostmi v práci s hlasem je používání pauz, správná intonace na začátku a na konci vět, a dynamika hlasu. Všechny tyto tři dovednosti je možné úspěšně použít s jakýmkoliv hlasem a já vás to naučím. Dnes se podíváme na první část a další dvě budou zde na blogu následovat.

Pauzování

Nejčastější řečnickou chybou většiny lidí je mluvení příliš rychle. Zejména když je ve hře i naše nervozita, chceme to mít rychle za sebou, všechno ze sebe vysypat i jít si zase sednout.

Je to však zcela špatně, a to hned ve třech rovinách:

1. Děláme si to fyzicky těžké. Když mluvíme rychle, polykáme hlásky, špatně dýcháme a pak s dechem nestačíme, mumláme a neovládáme svou hlasitost. Pak je nám logicky hůř rozumět.

 

2. Nedáváme svým posluchačům příležitost to, co říkáme pořádně pochopit, promyslet si a zapamatovat si to. Když na ně spěcháme, poberou sotva polovinu toho, co jsme řekli. A zapamatují si sotva třetinu. To je škoda.

 

3. Děláme sami sobě těžké i mentálně. Když mluvíte rychle, musí vaše vlastní hlava rychle vymýšlet co vlastně říct. A pokud nejste trénovaní řečníci, tak to pravděpodobně nestíhá, což vyvolává v řeči různé vycpávky typu „hmmm, ehhhh“ a podobně.

 

Když se přinutíte ve svém projevu ty pauzy dělat, všechno se stane jednodušším.

Budete mít čas si lépe promyslet co říkat, budete mít čas správně dýchat a dáte svým posluchačům čas o tom, co říkáte přemýšlet. Tato jediná snadná dovednost vždy zvýší subjektivní kvalitu projevu o desítky procent. Vždycky. Je to ta vůbec nejdůležitější věc, kterou se ve své řeči potřebujete naučit.

Kam pauzy dávat? Všude, kde byste v psaném projevu umístili tečku, nebo čárku. Do těch míst pauza prostě patří, a když tam nezazní, děláte to posluchačům těžké. Nad rámec těchto povinných míst doporučuji udělat v řeči pauzu za každým argumentem, důležitým faktem, nebo za místem, které chcete zdůraznit.

 

 

Ze začátku budete pravděpodobně bojovat se strachem z pauz. Je zajímavé, jak mnoho lidí trpí pocitem, že když na chvíli přestanou mluvit, bude to na posluchače působit, že nejsou připravení, že zapomněli, že jsou hloupí… A přitom ti samí lidé, kdykoliv jsou v roli posluchačů a slyší projev plný pauz, hodnotí tento řečníka jako zkušeného, moudrého a celkově velmi dobrého.

Strach z pauz ve vlastní řeči je zcela zbytečné a velmi rychle pomine. Je to jen nezvyk, který záhy překonáte.

K naučení této dovednosti je dobré použít nejdříve psaný text, kde máte místo pro pauzu jasně naznačena. Až poté trénujte s projevem z hlavy.  U toho je na začátku dobré mít parťáka, který vás bude hlídat, protože si mnoho lidí si ani neuvědomuje, že tam ty pauzy nedělá, než si na jejich dělání prostě zvyknou. Délka tohoto cvičení je velmi individuální. Mnoho lidí si to jen jednou zkusí, okamžitě zjistí, že takto mluvit je vlastně snazší a už s tím nemá problém. Pro hodně lidí je to však další boj se starými návyky a cvičení na pauzy se musí věnovat opakovaně, po více dnů.

Důležitým aspektem celé věci je ještě délka těch pauz. Na ni není žádné železné pravidlo, je dokonce lepší, když se v průběhu vaší řeči délka těchto pauz mění. Ovšem na začátku jej dobré zvyknout si na pauzy stejné a jednoduché. Dlouhé musí být tak, abyste si v klidu rozmysleli, co řeknete dále. Abyste se nadechli, pokud je to potřeba, a aby vaši posluchači měli čas vstřebat, co jste jim právě řekli. Pokud s délkou pauz bojujete a máte tendenci to hnát, počítejte si mezi větami na prstech, a to nejméně do tří.